Oblastní spolek Českého červeného kříže Jablonec nad Nisou
483 356 216 732 542 934 702 191 003
Datum: 24.11.2017 Dnes má svátek Emílie

Humanitární právo

Mezinárodní humanitární právo (MHP, synonyma jsou "válečné právo", "právo ozbrojeného konfliktu") je součástí mezinárodního práva zabývající se právní regulací ozbrojených konfliktů s cílem je maximálně humanizovat - tedy bez jakékoli diskriminace zajistit v každé době respektování důstojnosti lidské bytosti a učinit vše pro předcházení či alespoň zmírnění utrpení zejména těch, kteří nejsou na konfliktu přímo účastni, i těch, kteří byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění či zajetí.

Snaha po humanizaci válek je sice stará prakticky stejně jako lidstvo samo, nicméně po tisíciletí nepřinášela hmatatelných výsledků - řada filozofů či teologů mnohokrát odsoudila skutečnost, že válečné násilí se dotýká i osob, které nejsou konfliktu přímo účastny, avšak jimi formulované zásady náležely spíše do roviny morální a neměly tudíž potřebnou závaznost pro účastníky válek.

Až do poloviny 19. století platilo Cicerovo "ve válce právo mlčí" a válka byla pokládána za s právem neslučitelnou. Byly-li uzavírány určité dohody, upravovaly vždy konkrétní válečný konflikt mezi konkrétními stranami a byly tak místně i časově omezené, navíc ochranu válečných obětí ponechávaly prakticky bez povšimnutí. Dobíjení raněných, plenění lidských sídlišť a násilí vůči civilnímu obyvatelstvu byly běžným koloritem válek.

Teprve 19. století přináší zásadní kvalitativní změnu - H. Dunantovi se podařilo přesvědčit hlavní mocnosti k uzavření mnohostranné úmluvy - zrodilo se tak smluvní mezinárodní humanitární právo. Jak víme, byla touto úmluvou Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných příslušníků ozbrojených sil v poli, a stalo se tak v Ženevě r. 1864 na diplomatické konferenci svolané Mezinárodním výborem Červeného kříže (MVČK, založeným předešlého roku právě H. Dunantem) pod záštitou švýcarské vlády. Tímto okamžikem byla ochrana obětí válek povýšena na státní záležitost, státy přijaly závazky platné vždy a na každém místě a díky vynutitelnosti těchto závazků se ochrana obětí ozbrojených konfliktů stala skutečností.

Mezinárodnímu výboru ČK, kterému státy svěřily významné úkoly při ochraně obětí válek a dohledu nad respektováním MHP, se neustálou aktivitou představovanou zejména předkládáním návrhů dalších mezinárodních úmluv a s tím spojeným složitým vyjednáváním podařilo zakotvit ochranu stále většího počtu osob. V současnosti je plodem tohoto úsilí rozsáhlý systém čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z r.1949 (které nahradily předchozí úmluvy z let 1864-1929 a systém doplnily o samostatnou úmluvu o ochraně civilních osob) a dvou Dodatkových protokolů k těmto úmluvám z r. 1977 a třetího protokolu z r. 2005. Důležitá role při ochraně oběti konfliktů a šíření znalostí MHP vyplývá samozřejmě i národním společnostem Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce (NSČK, NSČP, MDA).

Ženevské úmluvy a jejich Dodatkové protokoly nejsou samozřejmě jedinými smlouvami mezinárodního humanitárního práva - úplný výčet zahrnuje od r.1864 do současnosti desítky smluv a dalších norem, které však mají různou míru důležitosti a některé z nich jsou již historicky překonané.

Aniž bychom chtěli zabíhat do podrobností, uveďme, že původně se normy MHP rozvíjely ve dvou liniích - normy upravující ochranu obětí konfliktů (tzv. ženevské právo) a normy upravující způsoby vedení boje (tzv. haagské právo). Do prvé skupiny patří např. Ženevská úmluva z r.1864, do druhé např. soubor Haagských úmluvy upravujících pozemní a námořní válku z přelomu 19. a 20. století. Rozdíl mezi oběma skupinami smluv se však časem stíral - uvedené záležitosti lze jen těžko absolutně oddělit. Přijetím dnes platných čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů a jejich tří Dodatkových protokolů vznikl obsáhlý dokument o 650 článcích, který zahrnuje jak ochranu obětí konfliktů, tak vymezuje dovolené způsoby a prostředky vedení boje, čímž představuje zcela základní kodex norem soudobého mezinárodního humanitárního práva - obsáhl tedy jak problematiku upravenou "starými" Ženevskými úmluvami, tak úmluvami Haagskými (včetně zásad Úmluvy na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z r.1954) a kodifikoval celou řadu pravidel zachovávaných do té doby jako obyčej. Zásady obsažené v Úmluvách a I. a II. Protokolu jsou považovány za právní obyčej a tudíž za závazné i pro státy, které nejsou jejich smluvními stranami.

Kromě právě uvedeného systému čtyř Ženevských úmluv ve znění dvou Dodatkových protokolů jsou dnes relevantní dále smlouvy omezující či zakazující užití některých druhů zbraní (čímž doplňují Úmluvy a Protokoly - konkretizují v nich zahrnutý obecně formulovaný zákaz některých způsobů a prostředků vedení boje), smlouvy upravující stíhání osob podezřelých z vážných porušení Úmluv a Protokolů a smlouvy dále rozšiřující pravidla ochrany osob poskytované Úmluvami a Protokoly.

Systém hlavních smluv MHP je dnes tvořen těmito instrumenty:

  1. Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z r.1949
    • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli
    • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři
    • Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci
    • Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války
  2. Úmluva o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z r.1954
  3. Úmluva o zákazu vývoje, výroby a skladování bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich likvidaci z r.1972
  4. Dodatkové protokoly ke čtyřem Ženevským úmluvám z r.1977
    • Dodatkový protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů
    • Dodatkový protokol o ochraně obětí konfliktů nemajících mezinárodní charakter
  5. Úmluva o zákazu nebo omezení používání určitých druhů konvenčních zbraní, které mohou způsobit nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky z r.1980 a její protokoly:
    • Protokol (I) o zákazu používání výbušných zbraní s nedetekovatelnými střepinami
    • Protokol (II) o zákazu nebo omezení používání min a podobných prostředků
    • Protokol (III) o zákazu nebo omezení používání zápalných zbraní
    • Protokol (IV) o zákazu oslepujících laserových zbraní (z r.1995)
    • Protokol (V) o výbušných pozůstatcích války (z r.2003)
  6. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, skladování a užívání chemických zbraní a o jejich likvidaci z r.1993
  7. Úmluva o zákazu používání, skladování, výroby a přesunu protipěchotních min a jejich likvidaci z r.1997
  8. Římský statut mezinárodního trestního tribunálu OSN z r.1998
  9. Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů z r.2000
  10. Úmluva o kazetové munici z r.2008
  11. Smlouva o obchodu se zbraněmi z r.2013

V roce 2005 byl k Ženevským úmluvám přijat Dodatkový protokol o dalším mezinárodním rozeznávacím znaku (III. Dodatkový protokol, v platnost vstoupil r.2007).

Česká republika je smluvní stranou všech uvedených úmluv.

Statutární město Jablonec Nemocnice Liberec Nadace preciosa Cesta snů Jablonecký deník SVS Liberecký kraj Ministerstvo zdravotnictví